Things After Death

Těžko říct, čím to časté opomíjení může být způsobeno, ale zřejmě velmi obtížnou zařaditelností, a to ani ne tak žánrovou, ale spíše tou subkulturní. Stačí se mrknout na výčet předchozích vydavatelů a je patrné, že pánové se odjakživa pohybovali na jakémsi neurčitém rozhraní alternativně hardcorové i metalové scény a současně jakoby nikde. Otevřenější hlavy z obou subkultur je dokázaly zaznamenat a případně i pochválit, přesto se zdá, že pro omezenější stoupence obou těchto světů byli vždy málo ortodoxní a příliš namíření někam jinam, přičemž těžko říci kam.

„Kdo na domácí tvrděrockové scéně hledá něco specifického, může být nadšen. Všem ostatním to bude úplně jedno.“

Nejinak je tomu nyní, jen ještě v o něco drsnějším provedení. Neurvalý noise rock čerpá z hardcorové i metalové syrovosti, případně navazuje na to ostřejší z nirvánovského grunge rocku, čímž vším tvoří jakousi živelnější variantu silverrocketovské nebo piperovské produkce. Zároveň se ale chová vysoce nejednoznačným, svobodomyslným a stěží popsatelným způsobem. Ačkoli se soubor zřejmě nesnaží znít za každou cenu moderně, paradoxně působí o něco soudoběji než mnozí současní modernisté či progresivisté. Tvrdě, nápaditě, netradičně, emociálně a sympaticky.

Jestliže důrazně valivý otvírák „Fingerprints“ představuje jakýsi ostře bolestný výkřik, neméně drtivé „Usual Hostage“ překvapuje kňučivě tenkým hláskem, ten se však objevuje i mnohde jinde. Přestože převládají destrukční touhy, nechybí ani relativně oddechovější kousky, jmenovitě „Nit Tip“ a vzápětí zastřenější „In a Paper Cab“. Skladby „Smelling Gobi in Sahara“ či „Butt“ jsou návratem k surovějšímu zvuku, z nějž částečně vybočuje krátké a záměrně rozvrzané „Superjumbo“. Vesměs kompozice plné převážně písňového a v tomto směru zdánlivě tradičního, jenže značně prapodivně znějícího bigbítu, který velmi intenzivně, ale příjemně drásá uši i mozek. Kdo na domácí tvrděrockové scéně hledá něco specifického, může být nadšen. Všem ostatním to bude úplně jedno.

„Vinylová edice vypadá přímo luxusně.“

Nabízí se ještě jeden aspekt, proč pozice souboru není taková, jaká by mohla být, a tím je angličtina. Přestože jsou otištěny české překlady a ony samotné texty nejsou vůbec špatné, je logické, že většina příznivců vnímá hudbu zejména poslechem. Bez ohledu na skutečnost, zda jednotlivý příjemce umí či neumí anglicky, velká část posluchačů českých kapel inklinuje k těm česky zpívajícím, protože jim lépe rozumí a nastává o něco větší pravděpodobnost ztotožnění se. Příkladem budiž soubory jako Insania nebo Dark Gamballe, které v okamžiku plného příklonu k češtině zaznamenaly příliv nových fanoušků, mnohdy takových, kteří vůbec neznají starší anglickou či jinou tvorbu.

Zatímco kompaktní disk vypadá poněkud standardně, pro tuto kapelu historicky druhá vinylová edice přímo luxusně. Tou první bylo čtyři roky staré jednostranné minialbum, sice klasické černé barvy, zato však s nehrající skvrnitou rubovou stranou. Aktuálně se jedná o oboustranně hrající černobílý kotouč, používající efektu pokaždé jinak rozteklých barev, díky čemuž každý kus vypadá trochu odlišně. Obal je tentokrát rozevírací, což není nic neobvyklého, jenže z hodně tvrdého a navíc lakovaného kartonu. Menší část nákladu obohacuje podepsaný plakátek s titulním motivem.