rozhovory & články

Whiplash (CZ) 2007

2007

Illegal Illusion (Jiří Bialík - gitara, spev)
Když umírá kanárek...

Petr Bidzinski

Zapomeňte na všechno hezké a harmonické, přichází ILLEGAL ILLUSION. Kapela, která zcela opomíjí frčící trendy a také kapela, jež svou destruktivní rockovou barevností servíruje posluchačům výživnou dávku sebevědomí. Zkrátka skupina, která by raději skoncovala s hraním, než aby přistoupila na nějaké kompromisy, jenž by ji měly svést z vytyčené cesty. Přímočarost a stálost formace ILLEGAL ILLUSION jsou zkrátka natolik sebejistě atypické, až se do mysli vkrádají myšlenky, že takhle snad nemohou uvažovat muzikanti z České republiky… Na pomyslnou rozhovorovou židli zasedl kytarista a zpěvák Jiří Bialík…

Když jsme spolu mluvili po albu "Day Counting, Night Counting", tak sis nemohl vynachválit působení baskytaristky Vítězslavy Kyselé v kapele. Nicméně Vítězslava u vás ve skupině nevydržela a na aktuálním albu "Under the True Color" působí hned dva noví členové, a to Michal a Matěj Kudělovi. Můžeš objasnit hlavní důvod těchto rošád?

Tohle je u nás už takový kolorit, že nový člen odejde před tím, než album vyjde. Práce na albu téměř vždy prověří vztahy v kapele. Je to opravdová práce, kdy nevidíš výsledek, nemůžeš na něho sáhnout a většinou to netrvá dlouho a po čase jde „cítit“, jak jsou vztahy v kapele „čerstvé“. Dělat hudbu je stejné jako kšeftovat s duší s nejistým výsledkem. Nahrávání není takový „večírek“ jako koncerty a ne každý má žaludek se například celý měsíc vrtat v osmi taktech, a pak to všechno smazat a makat na tom znovu. Vítě (myšleno Vítězslava Kyselá - pozn. autora) každopádně byla pro kapelu, v době kdy přišla, opravdu přínos, v tom pravém slova smyslu. Nakopla kapelu směrem, o kterém jsme si mohli nechat dlouho jenom zdát. Nicméně v době, kdy se album začalo nahrávat načisto, začala s Vítě váznout komunikace, a to tak že kriticky. Po několika neúspěšných pokusech znova nakopnout „starého ducha kapely“ jsme se domluvili, že bude lepší se rozejít a nebrzdit kapelu něčím, co nám zůstalo utajeno. Myslím, že se nám všem ulevilo. Michal s Matějem nám už párkrát předskakovali se svoji kapelou Real Fiction. Znali jsme je tedy, a musím přiznat, že se mně už tehdy Real Fiction moc líbili. Prostě jsme se v tom našem townu museli potkat. No a první z bráchů Michal k nám naskočil v dubnu 2006, a to jako basák, a jeho brácha Matěj v průběhu léta 2006 už s námi nahrával ve studiu. A my byli po zhruba devíti letech znova ve čtyřech a se dvěma kytarami. Po hodně dlouhé době jsme s Botou ucítili, že tuhle káru netáhneme jenom my dva, ale že jsme na to čtyři…

Jak jsi už naznačil, po devíti letech jste vsadili na čtyřčlennou sestavu. To znamená, že proti osvědčenému duu Jiří Bialík a Michal "Bota" Sobotka stojí de facto dvojčlenná "opozice" mladších muzikantů. Pociťuješ ty osobně v rámci vztahů v kapele nějakou změnu?

No teď to máme hozený takhle: Fádas (foneticky fathers), to znamená já a Bota, a Brádas (foneticky brothers), tedy Matěj a Michal. Ale názorově to bývá buď 50 na 50, většinou já s Matějem proti Botovi s Michalem (smích), nebo jsme všichni za jedno. Situace, ve které teď jsme, je podle mě ideální v tom, že bráchové svá ega řeší ve svých Real Fiction. Navíc ILLEGAL ILLUSION měli už před tím, než jsem je viděl vůbec poprvé, tak přečtený, že zapadli jako nikdo před nimi; dokonale znali naši tvorbu, v některých případech dokonce lépe než já...
Změnu jsme s Botou pocítili okamžitě, protože jsou to lidi na naší vlnové délce, ať už se to týká hudebního vkusu nebo náhledu na život. Jasně, museli jsme si na sebe zvyknou, oťukat se. Bráchové sice měli trochu smůlu, že k nám přišli v době největších piplaček, kdy už nálada ve studiu byla hodně výbušná, a také myslím, že byli i u dost těžkých chvilek, ale naštěstí bylo všechno ku prospěchu věci. Všichni jsme měli stejný cíl, a to udělat dobré album, což se podařilo. Změna byla i v tom, že po tomhle studiovém křtu ohněm jsem se mohl spolehnout na všechny členy kapely stejným dílem…

Pojďme tedy k albu. Zapojili se do skládání noví členové (respektive jaký byl jejich největší přínos v rámci skládání nových skladeb), nebo jsi tvořil s Botou samotně?

Nutno říct, že Michal s Matějem přišli v době, kdy nahrávání nového alba bylo už z jedné třetiny na čisto hotovo, takže se do skládání nezapojil ani jeden. Nicméně jsem přesvědčený, že kdyby se oba v pravou chvíli neobjevili, tak by žádné album prostě nebylo a pokud jo, tak by jsme se u toho s Botou pravděpodobně pozabíjeli… Po jejich příchodu mě opět ten nekonečný proces nahrávání začal bavit, tak jako kdysi. Výhodou bylo mimo jiné také to, že oba jsou excelentní hráči na klávesové nástroje, takže do skladby, která „něco“ potřebovala, já dodal náladu tím, že jsem hrál loktem na piáno, bráchové přehráli tu šílenost a dali jí hlavu a patu, a Bota to zase v PC „rozmrdal“, ať to není zase moc pěkné. (smích) Proces nahrávání se opět po letech stal kreativním...
K tomu skládání samotnému. Co se týče nového alba, některé věci se už měly objevit na "Day Counting, Night Counting", ale nevlezly se tam buď náladou, a nebo jsme měli pocit, že by se na nich mělo ještě popracovat. Proto se objevily až teď. Jde mimo jiné o "Locally Desensitizied" nebo "Crumb…". Skladby jako "Bandages", "Adding Zeroes", "The Opposite Paint of the Stone" vznikly spontánně při práci na demosnímcích, zbytek vznikl standardním způsobem, a to tak, že jsem přes léto 2004 vypotil základy na svůj čtyř-stopák, a pak jsme pracovali na aranžmá pro "live podobu", pak na demoverzích a pak na čisto pro album. Málokterá skladba si zachovala svůj původní xicht.

Vaše písně jsou plné kontrastů. Nechybí divoké, depresivní momenty, ale zastoupeny jsou také melancholické či emotivní pasáže. Je to záměrné? Třeba jako protipól dnešním módním trendům, respektive hudebnímu vkusu, kdy lidé nedokáží reagovat na změny, nechtějí vykolejit ze stereotypu, takže dokáží vstřebat pouze ten "druh hudby", který je založen na omílání jednoho či dvou jednoduchých momentech…

Je mi jasné, do jaké debaty mě chceš zatáhnout, ale tak to není. Prostě jsme měli třináct věcí a zůstalo deset, a ty jsou takové, jaké jsou. Je ale pravdou, že od začátku bylo jasné, že první věcí bude "Locally Desensitizied", kterou jsme chtěli naznačit to, co se bude na albu dít, a odradit povrchní posluchače. Trochu s ní byl problém, jak ve studiích, tak i na firmě. Museli jsme je všechny přesvědčit, že úvodní věc, kde zpívám o nedůstojném umírání do stěny fuzzovaných kytar s boostrovanou basou, která v době, kdy má přijít gradace, se prostě musí zlomit do tiché stěny vybuchujících zpětných vazeb a tří zpěvů, kde každý z nich si zpívá jakoby jen tu svoji píseň. To byl trochu problém přesvědčit všechny, že je to nejlepší úvodní věc a že opravdu NEMÁ být „pěkná“. (smích) Tak tohle byl jediný a plánovaný záměr, shrnout úvodní skladbou hned na začátku to, co se bude na albu dít dál.

Na album jste zařadili také skladby "Bandages", "Nobody, to Nobody, Nothing", "Adding Zeroes", které se poněkud vymykají ostatním písním, přičemž upoutají především svým poklidným ražením. Jaké byly hlavní důvody, že jste přistoupili k nahrání těchto skladeb?

Tohle jsme naznačili už na "Day Counting, Night Counting" ve dvojskladbě "Sultana/Off". Já mám vždycky několik takových skladeb bez bicích v šuplíku. No a zkusili jsme je nahrát a docela fungovaly. Ono je to vždycky u takových věcí výzva a na hraně. Ukočírovat to tak, aby to nebyl póvl. V tomhle potřebuji vždycky trochu povzbudit a konzultujeme to v kapele do nekonečna! Shodli jsme se, že teď je ta správná doba, to správné album je na desku umístit. Ony tyhle věci možná působí poklidněji v rámci ostatních skladeb na albu, ale myslím si, že samostatně obstojí každá z nich. Každá z nich je pro mě osobně nářez ve spojení s textem!! Jsou věci, kde nepotřebuješ bicí, aby to byl "naprc". A o to jsme se v těchto věcech pokusili. Udělat silnou věc bez obvyklých „berliček“ jako jsou boostery, bicí, řev. Každá obstojí sama za sebe i v této podobě!

Mohl bys vysvětlit název alba? Přece jenom titul "Under the True Color" může vyvolat jisté negativní reakce…?

Celá historie filozofie názvu našeho alba se váže k názvu alba "Under the Pink" od Tori Amos. Ona pod tou Růžovou, to mi připadalo dokonalé... Tak jsem spekuloval, že by se mi taky líbilo "Under the …". Ale co? Přemýšlel jsem jak poukázat na hru symbolů, kterou jsme absorbovali do takové míry, že už téměř nerozlišujeme, co se doopravdy skrývá pod každou Tou barvou, symbolem, seskupením, stranou, skupinou… Každý předpokládá, že Ta jeho je Ta pravá (barva, láska, zbraň, symbol, vize, myšlenka, kapela atd.). A já se tímhle názvem alba ptám/poukazuji/deklamuji, co je POD tím vším?! Vždyť spousta lidí je schopna pod Tou svou opravdovou barvou (vůdcem, klubem, symbolem…) spousty strašidelných a neuvěřitelných věcí. A tím, co se skrývá POD těmi všemi barvami, symboly, prohlášeními, se dotyčný začne zabývat, až zjistí, že byl zase podveden… Proto "Under the True Color". Je to otazník a vykřičník zároveň.

Ve vašich písních se výrazným způsobem prosazují emoce. Myslíš si, že je optimální, když člověk dává najevo své emoce, nebo by se měl se svými radostmi a starostmi vyrovnat především uvnitř sebe (de facto po vzoru asijské kultury, taoismu či buddhismu)?

Vzhledem k tomu, že jsem stydlivý člověk, tak je pro mě určitě příjemnější si své emoce, starosti i radosti řešit buď sám, nebo tam, kde bych očekával, že budou někoho zajímat, tzn. v mé rodině, respektive v kruhu mých blízkých. Ale pokud se budeme bavit o hudbě. Hudba bez emocí, a to jakýchkoliv, je přece na nic!! A hranici jestli je u téhle kapely, nebo tamté kapely těch emocí moc nebo málo, to si každý musí vybrat sám. Koupí, nebo nekoupí album. Přijde, nebo nepřijde na koncert, jednoduché... Každého věc a volba. Co nemusím, tak ignoruji, nebo se tomu vyhýbám. Samozřejmě pokud mě, nebo moji rodinu to nějak neomezuje. Pak je hodně pravděpodobné, že může dojít ke konfrontaci...

Kdybys měl popsat muziku ILLEGAL ILLUSION nějakým známým citátem, jaký bys vybral…?

Asi bych použil jeden výplod místního folklóru, který zní: „Když se jako píča narodíš, jako kanárek nezdechneš!“