rozhovory & články

Whiplash (CZ) 6/2004

2004

Illegal Illusion - „Blijí hořící střepy“
Petr Bidzinski

Nezdolní ILLEGAL ILLUSION nedbají na nepřízeň osudu a dál se snaží emocionální sebedestrukcí dojít k vlastnímu uspokojení. Jejich poslední studiové album „Day Counting, Night Counting“ je opět plné mnohoznačných slovních i hudebních metafor, které ve vás mohou vyvolat různé asociace. Na druhou stranu se dá s úspěchem konstatovat, že se kapela vyjadřuje stále jasněji a přesvědčivěji… Zkrátka pro některé uznávaní a respektovaní, pro jiné zcela neznámí a neobjevení. To jsou ILLEGAL ILLUSION. Společně s Jiřím Bialíkem jsme probrali důležité okamžiky minulosti, okomentovali současnost, ale také malinko pootevřeli vrátka budoucnosti.

Bílovec není zlatá loď

Jak vzpomínáš na dobu, kdy jste s B.C. Kraclem působili ve formaci Inconceivable Noise. Jelikož kapela vznikla ve Vyškově, předpokládám, že jste se potkali na vojně. Existují nahrávky této kapely nebo šlo čistě o „začátečnické fidlování“? Mimochodem, jak se ti zamlouvá současná podoba kapely Colp?

Tak to byl mazec jako hovado! Mám tu dobu takovou mírně rozmazanou, nicméně moc rád na ni vzpomínám. Abych to uvedl na pravou míru. Byla to taková ta „vojna – nevojna“, protože jsme se potkali na Vysoké vojenské škole, kde já studoval „Střelbu do anonymních civilních tváří“ a Rajče (B.C.), myslím, na katedře „Vykosťování příborovým nožem za účelem donucení přiznání se k něčemu, co vykosťovaná osoba neprovedla“. Rajče zakládal novou kapelu a dělal konkurz, kde jsem se přihlásil na post kytaristy. Nakonec jsem obstarával basu, protože poté, co Rajče ukončil konkurz, jenž se zvrhl v přehlídku zábavových kytaristů, stylem jemu vlastním „...tak hoši, teď vám ukážu, jak si to představuji…“, a začal chrochtat do nějaké grindcoreové mazanice doprovázejíc se sám na kytaru, všichni odešli a já zůstal a ještě hodinu se chlámal. Tohle totiž bylo mé první setkání s touhle metalovou odnoží. Basa, kterou jsem obdržel, byla poblitá a měla jen dvě struny! Bubeníka jsme našli záhy a říkali jsme mu „Óčák“. Každý z nás prošel několika gymnazijními spolky, takže si troufám tvrdit, že technicky jsme na tom nebyli špatně. Nehledě na to, že Rajče byl již tehdy maximálně vyspělým a technickým kytaristou a setkání s ním znamenalo pro mě osobně jeden z životních mezníku, co se týče přístupu hudba vs. život!!! Produkovali jsme nějaký techno-thrash s prvky grindcore a z té doby mám doma jednu kazetu nějakých deseti skladeb nahraných ze zkušebny. Po ukončení existence Inconceivable Noise mým odchodem z ústavu, který jsme studovali, jsme jako Bacteria (předchůdce ILLEGAL ILLUSION) hráli od I.N. „Necromosh“, "The Fly“ a „Pomalá spermie“. Já osobně jsem velkým fanouškem Rájčákovy kytarové hry, ironických riffů atd. Tím pádem musím zákonitě fandit Colp! Hráli jsme spolu, tuším, dvakrát a pokaždé to byl pro mě zážitek! Sledoval jsem je ještě jako Colporrhaphia (vlastním neskutečně našlápnuté čtyř skladbové MC „Thoughts“) a nepřestal ani ve chvíli, když přešli na kratší Colp. Myslím, že prvním počinem pod touhle značkou bylo CD „Can´t Escape“. Jen mě mrzí, že nevlastním poslední dvě alba, což ale v budoucnu hodlám napravit!!!

Vyškov pravděpodobně nebude jediným městem, které ti utkvělo v paměti. Dokázal by jsi tedy místa, která tě nějakým způsobem ovlivnila, porovnat?

Narodil jsem se v Bílovci, ale od 14 let jsem přebýval různě po internátech, ubytovnách, svobodárkách atd. A pokud teda chceš nějaké srovnání, tak když vezmu jen místa, kde jsem žil více než půl roku, tak horší než Bílovec jsou už jenom Hranice. Vyškov je tak neutrálně v klidu. Nedávno jsme tam hráli s Insanií a Barricade a zdá se to být stejně neutrální město jako dříve. Ale místo, které musím vyzdvihnout, je Opava. To je pro mě střed světa a stromy mě tam znají jménem. Tohle město miluji a neumím se ho nabažit. V podstatě jsem se do Opavy a do Bílovce obrovskou oklikou vrátil. V Opavě pracuji a v Bílovci mám rodinu… Samozřejmě v mých sobeckých plánech na budoucnost Bílovec nebyl ani druhoplánovaně, ale přinucen okolnostmi hrdě provokuji tohle město k lepším výkonům ....

A propós Bílovec… Podle toho, že o Bílovci mluvíte jako o „fucking little town“, usuzuji, že hrdostí a sebevědomím příliš neoplýváte… Nebo se mýlím? Na druhou stranu vyznívá zmíněná hláška, která de facto podepírá názor o ušlápnutém českém človíčku schovaném někde v koutě, vůči vaší hudbě, jenž má jednoznačně světové parametry, poněkud paradoxně...

Jo, myslím, že se mýlíš a dost zásadně! My jsme ILLEGAL ILLUSION. Kapela Ze Zasraně Malého Města! NE: „Kapela, Která Má Tu Smůlu A Je Ze Zasraně Malého Města“! Tenhle podtitul neseme docela jasně a demonstrativně (veškeré promo-materiály), s hrdostí patřičnou stavu věci. Nejde o lacinou „hlášku“! V podstatě se bez otázky „proč“ neobejde žádné interview, pokud ho pro daný subjekt děláme poprvé a to je součástí našeho scénáře. Tak teda proč (pravděpodobně se budu opakovat, protože jsem na to odpovídal opravdu skoro v každém interview)? V Bílovci jsem se narodil, mám tu rodinu, bydlím tu, není mi sedmnáct a nesu za daný výrok plnou odpovědnost! Opravdu tohle město nemám rád a kromě mých 190 miliard osobních důvodů, je tu jeden, který nás vytáčel všechny v kapele dohromady. Šlo o to, jakým způsobem město jako orgán provádělo selekci kultury mládeže za peníze daňových poplatníků… Skutečně se mi nechce zabíhat do detailů, protože jsou podobné jako v každém malém městě na světě. Případné zájemce o podrobnosti odkážu na naše stránky www.illegal-illusion.com do sekce „illegal illusion a tisk“ a dále pak „rozhovory a články“, kde najdete článek „Kauza fucking“ a „Kauza fucking II“. V podstatě nikoho zmíněný podtitul pod názvem kapely neiritoval (zarážejících 5 - 6 let!!) až do doby, než vyšlo EP „a.m.Diode“, které mimo jiné bylo také součástí nějakého časáku o počítačích a kde byly rovněž naše internetové stránky v „off-line“ verzi. Tohle všechno se dostalo do ruky jednomu váženému důchodci. No a pak už následoval kritický článek v místním tisku. Já měl ovšem možnost druhé rány v tom samém vydání a okamžitě se strhla na malém městě „malá kulturní bouře“. Spousta lidí zjistila, že fotbal není kultura. Několikrát kvůli tomuto problému zasedala městská rada a nějaké kulturní komise. Prostě maloměstská komedie skončila nedávno zrušením nefunkčního Městského kulturního domu jako instituce, na kterou se vydávaly ročně statisíce. Podle mých informací, tento rok začalo město finančně podporovat i alternativní klubové akce, což se ještě nedávno dalo považovat za těžké sci-fi! Nemám pocit, že bychom tímto budili laciný dojem „ušlápnuté české lopaty“ hrozící vidlemi někde ku Praze… Téměř veškeré reakce, které tento provokativní (řekl bych) podtitul vyvolal (byť později než jsme očekávali), byly takové, jaké jsme předpokládali. Podívej se na našich stránkách na rozhovory a recenze, na reakce z Kanady, USA, Německa, Polska, ale i od nás. Vesměs je tohle vnímáno jako „hrdá ironická provokace“. Byl bych nerad, aby tahle moje odpověď byla vnímána jako nějaký útok na tvůj názor, na který máš, zcela určitě, nárok a já ho plně akceptuji. Taky bych byl nerad, aby to bylo vnímáno jako nějaká omluva, či výmluva…

Blíží se vstup České republiky do EU. Co si od tohoto kroku slibuješ. Myslíš si, že se životní úroveň na severní Moravě zvýší nebo zůstane jen u planých slibů ...

Tady jde o možnosti. Těch bude nesrovnatelně více. Já bych se nazval „skeptickým příznivcem“ EU, protože pracuji už pomalu deset let u firmy vyvážející do EU a vnímám plusy a mínusy EU s tím, co bylo a je u nás mnohem déle, než se o tom vůbec začalo mluvit. A také si myslím, že je třeba malinko vyvětrat tenhle český „smrádeček, ale teploučko“. Ono vystoupit jde vždycky, ale vstoupit ne a pokud severní Moravě nepomůže vstup do EU, tak už nic a zasraný pragocentrizmus a stoupající preference komančů z tohohle regionu udělají tak akorát rezervaci vhodnou pro sklad vyhořelého jaderného paliva. Nebude to blahobyt, co nás tam čeká, ale více možností určitě. Pro každého z nás… Doufám.


Světlo na obzoru

Do jaké míry vás při psaní nových skladeb ovlivnily situace, se kterými jste během posledního období byli konfrontováni. Narození dcer Vandy a Barbory, smrt Adama z Barricade, případně autonehoda Vítězslavy atd. Hrály tyto události velkou roli nebo patříte ke kapelám, které během skládání dokážou vypnout a okolní svět absolutně ignorují a soustředí se pouze na práci...

Z větší části pracujeme na skladbách velmi dlouho, a proto může mít na jejich definitivní podobu vliv v podstatě cokoliv. Jakákoliv událost. Moje dcera Vanda se narodila těsně před nástupem do studia, Barča se narodila Botovi (drums) těsně po ukončení nahrávání a Adam tragicky zahynul během nahrávání. Rok, o kterém je řeč, byl vypjatý emocemi k hranicím, které jsme s Botou byli jen stěží schopni ukočírovat. Každý z nás si ten rok prošel ještě osobní tragédií. Prostě moc pohřbů za jeden rok. Ještě že to vyrovnaly ty „dvě malý opice“. Navíc po nahrávání, které se nedařilo podle našich představ, odešel Ivo Struž (bass), což byla nečekaná a o to vydatnější tečka za rokem 2002. V podstatě, jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Když jsme zjistili, že je proti nám a nové desce zhruba celý vesmír, přestali jsme dělat kompromisy. Hlavně po Adamově smrti… Nechali jsme smazat studiový mix a zřídili jsme si malý studio, kde jsme si album sami smíchali. Dělali jsme na něm šest dní v týdnu skoro půl roku. Přede dveřmi dva kočárky… Prostě jak u „mongolů“… Samozřejmě to vše má vliv na naši tvorbu, ale zvětší části na mé texty než na hudbu samotnou… Do jaké míry bude možno posoudit na dalším albu. Snažím se vnímat svět kolem sebe komplexně, neuzavírat se před ničím a zároveň si držet při skládání hudby a textů, aspoň pokud to jde, nějaký odstup.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi alby „Shy“ a „Day Counting, Night Counting“? Kde hledat jejich průsečíky a kde si zásadně odporují?

„Shy“ bylo plné kompromisů, šílených riffů, špatné komunikace v kapele, odvážných experimentů, velmi špatného zvuku, (nezdravého) nadšení. Šli jsme do neznámého prostředí vybuzeni úspěchem, který vyvolalo demo „Thread“ a stejně jsme podcenili téměř vše, snad kromě přípravy. Produkční práce se řešily jen náznakově, což lze poznat na výsledku. Třeba na zpěv bylo nejmíň času a ten je vyloženě otřesný. Závěrečný mix stojí taky za hovno. Vyloženě nám chyběla praxe a zkušenosti ze studia a my do toho skočili, jako by jsme je nepotřebovali a neměli jsme po ruce nikoho, kdo by nás přibrzdil a poradil nám. I když musím přiznat, že by jsme mu to ani nedovolili… Částečně jsme tak pohřbili parádní skladby, které si to nezasloužily. Na „Day Counting, Night Counting“ kompromisy nepřicházely v úvahu a jak už jsem zmínil, při náznaku toho, že by se musely dělat, jsme to všechno stopli a hledali jsme jinou a hlavně vlastní cestu. Od EP/CD „a.m.Diode“ trvám na demosnímcích před studiem, kde si vychytáš a připravíš vše potřebné a vyhodíš to, co nefunguje. To, co funguje na koncertech, nemusí zákonitě šlapat ve studiu. Kór když jsme jen o jedné kytaře... Je to mnohem pracnější, ale vždy se to vyplatilo. Byli jsem tým a všichni tři jsme makali v podstatě na všem, co se odehrálo ve studiu. Na rozdíl od „Shy“ jsme věděli, co chceme a trvali jsme na tom. Pokud jsme to nedostali, šli jsme jinde, nebo jsme hledali cesty jak toho dosáhnout!

K jaké skutečnosti se váže název alba? Nejedná se o metaforu symbolizující neustálé plynutí času?

Jo. Doufal jsem, že to jednou někdo řekne… (smích) A nebyla to přímo skutečnost, která by měla vliv, i když… Dlouho, fakt dlouho, jsem hledal pro album název a chtěl jsem jej koncipovat tak, aby připomínal název nějakého románu, který by zároveň deklaroval náš postoj jako lidí v kapele vůči světu, tzn. soudržnost a neprůstřelnost. Chvíli poté, co jsem jej už vybral a z nadšením se přijal, oznámil odchod Ivo (bass). Takže jsem si připadal jako naivní trouba. Nicméně již se pracovalo na bookletu a ten se koncipoval také tak, aby připomínal spíše obal nějaké knihy. Proto jsem hledal dál a prošel jsem svoji knihovnu, hrabal jsem se recenzemi na staré knihy, katalogy knižních vydavatelství atd. Pak jsem si napsal seznam asi stovky názvů, které mě zaujaly. Zrovna jsem byl u názvu románu „Noční dům, denní dům“ (nevím, kdo to napsal) a v rádiu zrovna hráli něco od Counting Crows a název pro album „Day Counting, Night Couting“ byl na světě… Nebo to bylo jinak...?

Jedním z charakteristických prvků alba jsou emoce, které chrlíte skrz nevábné a disharmonické melodie, což přináší velmi zajímavý a působivý kontrast...

Vždy jde jen o písničky. Posloucháme, o co si samy řeknou a v rámci svých možností se jim snažíme vyhovět. Někdy je to náročné vyhovět jim, ale výsledek vždy stojí za to. V podstatě nepřemýšlíme nad charakteristickými prvky, ale když bijí do očí, snažíme se jim vyhnout. Snažíme se vyhnout i „škatuli“ emo-core, kterou jsme po vydáni alba častováni. Ty emoce jsou jen vedlejší produkt v podání. V podstatě jsme z mého „nezpívání“ (zpěvu-nezpěvu, řevu-neřevu) udělali nevědomky přednost, poznávací znak. No tak teď jsem tomu dal...

Dalším poznávacím znakem je střídání drsného a melodického vokálu. Budeš také v budoucnu podobnou kombinaci nadále využívat?

Ne. Plánuji již jen chrochtat a simultálně zvracet. Teď vážně. Netuším, co ukáže budoucnost. Ale vzhledem k tomu, že Vítězslava svým školeným hlasem zazpívá za každých okolností stejně, pracuji momentálně na méně „pirátském“ projevu. Dříve jsem využíval, aspoň co se koncertů týče, tu malou skulinečku na improvizaci, což teď, kdy se Víťa ujímá větší a větší vokální části skladeb, nepřipadá v úvahu. Takže, když teď na koncertech oba řveme, jsem to já, kdo si musí dávat majzla, aby to bylo tak, jak to má být. Máme teď dost těžké, ale o to zajímavější zpěvové linky už i koncertně. Nové skladby jsou kratší, ale intenzivnější. Sice jsme chtěli s Botou na novém materiálu malinko ubrat plyn, ale opak je pravdou...

Odkud se bere ta nekončící dávka energie na jedné straně a neutuchajícího pesimismu na straně druhé?

Možná je to tím, že jsem v podstatě praktický idealista věřící ve „vyšší principy“ za cenu jistého nepohodlí (ne však za každou cenu), ale neváhám zase kvůli tomu zkazit kdejaký „večírek“… Sere mě „chování stáda“ (výstižná Polyho vychytávka), ale serou mě i sobečtí individualisti jdoucí přes mrtvoly… „It´s so hard“… Někdy sám sebe překvapím, kolik je ve mně nenávisti a lásky najednou. A asi to ventiluji přes ILLEGAL ILLUSION. Asi...

Jako osmou v pořadí jste na album umístili dvojskladbu „Sultana/Off“, jejíž specifičnost spočívá v tom, že pokud chce fanoušek slyšet každou píseň této dvojskladby zvlášť, musí otočit knoflíkem „balance“ na svém přehrávači doprava („Off“) nebo doleva („Sultana“). Nabízí se tedy trochu záludná otázka. Jaký samostatný song máš raději?

Od pondělí do středy „Sultanu“ a od čtvrtka do neděle „Off“. Každé druhé a čtvrté úterý v měsíci vyvenčím obě najednou. Vyhovuje mi tahle písničková bigamie a žádná si ještě nestěžovala ...

Také nové album jste určitě posílali do zahraničních periodik. Jaké jste dosud zaznamenali ohlasy?

Takže, první ohlas byl z rock/metal časopisu Transcending the mundane (NY-USA) a dostali jsme tam 9/10, což byla docela pecka a následovalo interview. Téměř současně vyšla velmi dobrá recenze v kanadském Urotsukidoji's Pad. Obdobná recenze se objevila v anglickém Reason To Believe a rovněž v německém časopisu Oxy-Fanzine, na základě které nás kontaktovali z RockHardu a uvidíme, jak dopadneme tam. Před chvílí se ke mně dostala bombastická recenze ze slovenského Metalmusic.sk, kde jsme obdrželi 10/10! Vyloženě nás sejmuli jen v německém Rocknoise.de, byť jsme tam při hodnocení získali šedesát procent ze sta, ale v kontextu, jak je album vysoce hodnoceno, tohle vnímáme jako špatnou recenzi. Docela obdivuhodně se s albem porvali v kanadském Punkinternational, byť to podle jejich slov „nebyl jejich šálek čaje“, nicméně si s tím aspoň dali práci. Chvíli se čekalo na překlad z italského Passione Alternativa – výsledek recenze 8 z 10 a spokojenost na obou stranách.Tohle je zatím jen to, co se k nám dostalo. Bude toho mnohem více, ale trvá to docela dlouho u nás doma, natož v zahraničí. A podle kluků z Pohody Records se každým dnem očekávají další recenze ze Španělska, USA, Německa a kdo ví , třeba i z Mongolska. Všechny recenze jsou uveřejněny na našich stránkách www.illegal-illusion.com. K poslednímu albu jich je k dnešnímu datu, myslím, dvacet, a rád bych zdůraznil, že jsou tam všechny nám dostupné recenze včetně těch „špatných“ a týká se to všech titulů včetně dema „Thread“. (To je informace pro neukojené muzikanty, kteří poukazují na to, že na svém webu uveřejňujeme jen ty „dobré“ recenze, což je běžná a logická praxe, ale není to náš případ…). Velmi kladně a vysoce hodnocené nové album teď v poslední době vyvolalo zájem i o starší tituly, takže teď potažmo vycházejí v zahraničí recenze jak na album „Shy“ tak na EP/CD „a.m.Diode“. Jak říkám, vše je na webu.

Stále stejně a přece jinak

Čím to, že se kolem vás střídají basáci? Nemá na to vliv skutečnost, že jste s Michalem Sobotkou (bicí) sehraný a do jisté míry dominantní tandem, který je na sebe zvyklý a do kterého se obtížné proniká a zapadá...? Dají se změny na postu baskytaristy srovnat? Měly tyto odchody nějakého společného jmenovatele?

Jsi pozorný pozorovatel, takhle se mě ještě nikdo nezeptal! Zcela nepochybně jsem já a Bota sehraný a dominantní tandem. Když to vezmu statisticky, lidi u nás vydrží maximálně čtyři roky. Měli jsme druhou kytaru, „Plecha“ (Libor Šlachta) odešel po čtyřech letech (myslím), Aleš Hubáček (Lemmonheard Club, Gallery Of The Dead Baterries, …) hrál basu a taky odešel po čtyřech letech, i když s námi chvíli po tom vystupoval na koncertech jako „stálý host“ a našel si za sebe náhradu. Tou byl Ivo Struž, který v podstatě naši současnou basačku v klidu připravil a pak odešel. Působil u nás taky čtyři léta… To byli ti, co vydrželi nejdéle. Když vynechám nepodstatné epizody, tak „basově“ Aleš Hubáček a Ivo Struž pokryli zásadní a podstatnou část času ILLEGAL ILLUSION. Aleš se podílel už na „Thread“, které nám otevřelo cestu do klubů a na festivaly a hrál také i na „Shy“, kterým se nám podařilo zabodovat v zahraničí. Později nám spoluprodukoval EP/CD „a.m.DIODE“, které je považováno za zlomový titul. Už když k nám přišel, byl osobnost. Známý z působení na pěveckém postu kapely, kterou zná snad každý trouba, kterému je jasné, že trsátkem se netrsá na parketu, ale hraje na kytaru. Aleš to ovšem zakázal všude zmiňovat a já to uvádím pouze jako příklad toho, že hodil za hlavu svoji „slavnou“ minulost a u nás začal s basou obrážet kluby a festy. Zároveň si založil svůj projekt Lemmonheard Club (já i Bota jsme se ocitli v jeho koncertní podobě). Přibývalo koncertů a Aleš se chtěl věnovat více svému projektu a rodině. Takže jeho odchod byl relativně v klidu a bez emocí. Ivo měl nelehkou situaci v tom, že se v podstatě musel všechno naučit (komunikace, nástroj, pódiová prezentace atd.), což vzbuzovalo obavy, ale v podstatě byl naše krevní skupina. Poslouchal a četl to co my, maximálně spolupracoval na nových věcech, sám se na nich podílel autorsky a já osobně se jeho příchodem cítil jako součást výjimečné, neprůstřelné kapely. Jeho odchod představoval pro mě osobně šok, nicméně po autonehodě Vítězslavy, nám koncertně vypomáhal ještě snad půl roku… A v současnosti se věnuje v klidu a beze stresu nějakému svému kytarovému projektu. Příchodem Iva začala zcela jiná etapa ILLEGAL ILLUSION. Etapa ve třech. Ona začala chvíli před tím, ale to se jen překopávaly aranže starých věcí pro dvě kytary na kytaru jednu. Příchodem Iva začala opravdová skladatelská pakárna, kde se nedalo za nic schovat a skladba byla buď velmi dobrá, nebo úplně na hovno. Nedalo se počítat s tím, že druhá kytara to zpraví. Společný jmenovatel odchodů lidí cirkulujících kapelou, bych hledal v průsečíku muzikantské řehole (zkoušky, koncerty o víkendech, nepohodlné cestování, „zero finance“ atd. versus rodina apod.) a neukojení muzikantského ega, které roste s jistotou, se kterou se v kapele dotyčný vyvijí, což já neberu jako něco špatného, ale zcela přirozeného. Ne každý si ve skupině umí prosadit své věci a ne každý se o ně chce dělit...

Poprvé ve vaší sestavě figuruje žena. Vidíš v tom oproti minulosti nějaké zásadní rozdíly. Našel by jsi na tomto faktu výrazné plusy, případně minusy? Mnoho muzikantů tvrdí, že žena v kapele rovná se konec... Mohl by jsi Vítězslavu trochu více představit?

No u nás se přestalo s prděním ve zkušebně. Jinak věřím tomu, že spousta nevyrovnaných muzikantů má v přítomnosti pořádného babiska problém. Kór když jde o výtečnou a školenou zpěvačku a navíc baskytaristku, která vyhovuje našim nárokům a která se umí porvat s nepřízní osudu. Vítězslava k nám přišla někdy v dubnu 2003 z lokální kapely BEST AFTER, kde zpívala. Prakticky hned po natočení nového alba. A už v květnu jsme s ní poprvé koncertovali. Do toho maturita, přijímačky, pak přišla ta nešťastná autonehoda a bylo „vymalováno“, protože jsme měli před sebou Trutnov Open Air. Všechno šlo zrušit, ale tuhle akci jsme nechtěli hodit za hlavu. Víťa se s tím porvala po svém a trvala, že to prostě odehraje. Musím podotknout, že měla poraněný nějaké obratle a byla v „korzetu“. No, nakonec to dopadlo tak, že byla schopna uhrát fyzicky na basu v sedě na židli v tom „korzetu“ obdivuhodnou část koncertu a zbytek dohrál Ivo a Víťa pak zpívala dál jen vokály… Příchodem Vítězslavy zavál v kapele čerstvý vítr, jiné možnosti hlavně vokálního charakteru. Nehledě na to, že Víťa potažmo se zpěvem studuje i hru na klavír. Před nástupem k nám v podstatě nikdy nehrála na žádný strunný nástroj, zvládla to ovšem velmi rychle. Nedávno se dokonce přiznala, že je vlastně levák hrající na praváckou basu… Má svůj osobitý styl hry navazující na kvalitní lajnu baskytaristů Aleše Hubáčka a Ivo Struže, s malinkým plusem, který bude (pokud vydrží) v budoucnu nezaplatitelnou předností a to, že není předělaný kytarista, což je pro hru na basu mnohdy svazující a někdy neodnaučitelné! Musím ale přiznat, že je to fakt změna, mít v kapele ženskou. Ne jako pěkný obrázek, ale jako plnohodnotnou třetinu ILLEGAL ILLUSION, muzikanta i člověka. A pro každého, kdo viděl od minulého roku některý z našich koncertů již s Víťou, to musel být zážitek a ještě jsme se nesetkali s negativní reakcí, s někým kdo by řekl, že s Ivem to bylo lepší. Tohle srovnání snad nikoho ani nenapadne, protože je to fakt „tak nějak“ jiné!