Under the true color

i-Kultura (CZ)

6. 12. 2007

Emo-core, který vás nezklame svojí vyzrálostí a zavede vás do iluzí, ve kterých je snadné se ztratit. Jak jsem zjistil z webu kapely, je tohle už recenze číslo 17 na nově vyšlou desku Under the true color. Odhalme tedy pravdivou barvu této velmi záhadně tvářící se páté desky kapely, která táhne svým alternativním emo nábojem.

Zpoza vokálových hrátek se na vás vyřítí první song, který svojí koncepcí naplňuje psychologický model vrcholu a následného uklidnění, který se v moderní hudbě vyskytuje velmi málo a jehož sílu si málokdo uvědomuje. Bod za tenhle prvek. Dvojka jako emo průtah a jedna ze silných skladeb na desce. Další katarze v podobě klidné a také poněkud krátké trojky. Čtyřka má opět velký náboj, ale jako bych si říkal tohle už jsem někde slyšel. Na jednu stranu je to každopádně dobře, protože je tohle píseň na první poslech, na druhou stranu je pro mě, jako pro člověka který si chce najít svůj osobní požitek v každé skladbě, zrovna tato trošku zklamáním a odosobněním, které mě přinutilo ještě více napnou uši a soustředit se na náboj, který mě doufám chytí. Pětka se tváří velmi slibně, klidnější senzuální vložka s jasným rytmem, která se po svou krátkou dobu příliš nemění. Jo tenhle track se mi líbí.

Jsme v půlce desky, první část byla z větší části příjemná a tak se pouštím do té druhé a přeji si ještě víc unášejících melodií, které mě potáhnou ještě víc, než jak se to podařilo půlce první. Šestka je z mého pohledu velmi podobná skladbě číslo 4, ovšem je pro mě ještě více nečitelná a znatelné prvky grunge na mě působí dost rušivě, takže za tuhle skladbu jasné mínus. Sedmička je velmi rozmanitý track, který se výborně rozjede, ovšem po chvíli vás bohužel začne trochu nudit, k tomu přispívá i celková nepřehlednost, která se jako stín plíží pořád někde okolo celého alba. Další klidná vložka s vokálovými hrátkami, která je svojí délkou i po hudební stránce v koncepci celé desky v podstatě nezajímavá. O to nosněji působí skladba číslo devět, která se už od počátku tváří velmi solidně a je podle mého názoru společně se skladbou číslo 2 vůbec nejsilnější. Na rozdíl od dvojky je desítka tak nějak srozumitelnější, i když je patrné, že se jedná o malé vybočení z vyjeté stopy této desky, což je pro mě ovšem také vybočení z klišé, která toto jinak povedené album pronásledují. Desítka působí jako hezké uzavření celkově dost nesourodého materiálu, který se ovšem nemusí za svoji kvalitu stydět.

Povznášející emo, které ovšem někdy kazí nepřehlednost a nečitelnost jednotlivých pasáží dokonce i nástrojů. Co říct víc? Na první poslech vás deska doslova unese do svého prostředí střídajícího se vzrušení a uklidnění, což je prvek velmi působivý. Na poslech druhý už některé tracky pro jejich přílišnou táhlost a nudnost, kterou doplní zmatek v kompozici, jednoduše zavrhnete. No a na poslech třetí, který jsem v mém případě popsal výše, už máte jasno které písně ano a jak a které prostě ne. I tak se Illegal Ilusion blýskly velmi slušně nahranou deskou, která se mi bohužel jeví trochu levně.

Když k tomu připočtu nevhodný obal, který ze zadní strany nemá potisk a booklet je tak velký, že se mi hned při prvním pokusu o vysvobození z obalu roztrhl, nejdeme společně vysvětlení pro jmenování jednotlivých skladeb v této recenzi čísly. Poté, co jsem, jinak velmi hezky vypadající booklet, nastrkal do obalu, se mi už ani za cenu toho, že bych se podíval jakou píseň právě poslouchám, booklet vytahovat, což je velká škoda, jinými velké mínus vydavatelství Redblack.

No nevím, jestli bych nečekal od kapely, která hraje přes deset let, trochu kvalitněji odvedenou práci. Asi se pro Illegal Ilusion čas zastavil v roce 2005, kde také končí biografie kapely, což je další nedodělávka. Je hodně co vylepšovat, ale hudba kvalitní bez pochyby je, ale ve všem jsou mouchy.

Autor: Tomáš Vágner